Petr Koubský patří mezi moje nejoblíbenější novináře. A nepíšu to jenom proto, že je to ten pán, kterému s bráchou společnými silami kazíme fotku.
Vážím si ho nejenom jako novináře, ale taky jako člověka s obrovským rozhledem a jako velmi zdatného popularizátora vědy.
Takže když nám před pár dny napsal, jestli bychom si u nich v redakci Deníku N nechtěli pokecat o naší druhotině Pište čtivě a srozumitelně a celkově o plain language, následoval nejdřív šok a pak nefalšované nadšení.
Které vzápětí doplnila ta již zmiňovaná tréma.
Pro mě osobně to byl vlastně první rozhovor do médií. Takže jak jsem řekl i panu Koubskému, připadal jsem si jako čerstvý absolvent autoškoly, který na „rozježdění“ dostane rolls-royce.
Brácha už naštěstí nějaké rozhovory absolvoval (myslím, že celý jeden) a náturou je zřejmě ještě o něco odrzlejší než já, takže takovými rozpaky naštěstí netrpěl.
Pan Koubský nám to navíc hodně usnadnil.
Měl připravené perfektní, nebanální otázky, které nás (v tom nejlepším slova smyslu) nutily zapojit myslivnu trochu jinak než normálně.
A měl s námi trpělivost.
Matně si vzpomínám, že jsme mu občas ve svém nadšení odbíhali od tématu a vzájemně si skákali do řeči. Prostě dárečci k pohledání.
A on nás nejen nezabil, ale vydržel to s námi až do konce – až do chvíle, kdy si odfajfkoval poslední otázku.
Obdivuhodný výkon.
Pana Koubského teď čeká pořádná rachota – sestavit z těch našich vejšplechtů něco, co by se dalo uveřejnit i jinde než ve skriptech pro studenty psychiatrie.
Ale upřímně, pokud by to měl někdo zvládnout, pak je to právě on.
Děkujeme.
%20(1).png)
